„Domácí šití je návratem k hodnotám.“

Návrhářku, slow fashion stylistku a stratéga pro módní značky 

Vaše aktivity jsou opravdu rozmanité – od autorských návrhů až po asistované nákupy.
V jaké z těchto rolí se cítíte nejlépe?

Dlouho jsem hledala odpověď sama pro sebe. Za téměř 25 let v módě jsem zjistila, že moje skutečná práce nezačíná u střihu nebo barvy, ale ve chvíli, kdy ke mně přijde žena a já vidím nesoulad mezi tím, kým je, a tím, jak se oblékne. Proto jsem vytvořila metodu, kterou nazývám slow fashion terapie. Kombinace hlubokého rozhovoru, analýzy životního stylu, tělesných proporcí a psychologie barev –
ale i financí. Protože to, o čem se nemluví nahlas, je fakt, že průměrná česká žena má v šatníku investováno 200 až 400 tisíc korun, a přesto často vysloví, že nemá, co na sebe. Nejde o problém nedostatku, ale o nevědomé nakupování. A právě tam začíná moje práce. Takže pokud bych měla pojmenovat úlohu, v níž se cítím nejlépe – je to role průvodkyně. Někdo, kdo ženu provede od „nemám co na sebe“ k „vím přesně, co potřebuji a proč“.

Jste jednou z autorek upcycle projektu Rethink. Co ho dělá unikátním?

Není to jen design nebo materiál – i když obojí je zásadní. Je to celý myšlenkový proces. Pracujeme
s principem, kterému říkáme „právo na existenci“. Než cokoliv vytvoříme, ptáme se: Vyřeší tento kousek reálnou potřebu v šatníku? Bude ho majitelka nosit s radostí minimálně několik let? Dokážeme ho na konci životnosti rozložit, přešít či recyklovat? A tady je něco, co většina lidí neví – v běžném módním průmyslu se 60 % vyrobených oděvů prodá se slevou nebo skončí jako odpad ještě před prvním obléknutím. To je realita, proti níž Rethink stojí.

RETHINK NENÍ MÓDA NA JEDNU SEZONU!
„Každý kousek vzniká v imitované edici, často z toho, co již bylo něčím jiným, co jsme dostali, vyměnili či koupili z druhé ruky, z materiálů, jež jsme osobně prověřili, a ve střizích, které jsou navrženy tak, aby fungovaly napříč velikostmi a proporcemi.“

S ELIŠKOU PRAUSOVOU

„Potkaly jsme se v momentě, kdy jsme obě dospěly k závěru, že nestačí mluvit o módním průmyslu jakožto druhém největším znečišťovateli planety, ale že je třeba nabídnout reálnou alternativu – tak vznikl společný projekt Rethink.“

Jak se podle vás může běžný člověk začít chovat udržitelněji, co se týká oblékání?

Tato otázka mě provází celou kariérou a ráda na ni odpovím čísly. Ta mluví jasněji než jakékoliv ideály. Průměrný Čech koupí ročně 15 až 20 kg oblečení. Z toho nosí pravidelně asi 30 %. Zbytek leží nevyužitý. Když bychom to množství přepočítali na peníze, zjistili bychom, že každý rok vyhodí z okna tisíce korun za věci, které koupil impulzivně, ve slevě, nebo proto, že to „nosí všichni“. Slow fashion není o tom kupovat drahé věci, ale přestat kupovat špatné věci. A teď konkrétně, co může udělat každý zítra bez jakýchkoliv nákladů: Pravidlo 72 hodin. Než cokoliv koupíte, počkejte. Pokud se po třech dnech stále vracíte k myšlence na ten kousek, pravděpodobně ho opravdu chcete. Jestli ne, ušetřili jste peníze
i planetu.

Máte někdy čas ušít si i nějaký kousek sama pro sebe?

Mám a nemám – a v tom je celý příběh. Jako máma dvou skřítků, jak svým dětem říkám, a člověk, který pracuje s desítkami klientek a na strategickém vedení firemních klientů, je čas na vlastní tvorbu luxus. Ale je to luxus, který si záměrně hlídám, protože mi připomíná, proč jsem si tuhle cestu vybrala. Když šiji, vracím se k procesu, který se v dnešní době téměř vytratil – k tělesnému dialogu s materiálem. Sáhnete na látku, cítíte její váhu, strukturu, pružnost. Přiložíte si ji k tělu a posloucháte, co říká. To je zkušenost, již žádný online nákup nenabídne. A právě proto ji považuji za tak cennou – nejen pro mě jako návrhářku, ale pro každého, kdo šije.

A tady bych ráda řekla něco přímo čtenářkám Burdy, protože vím, že mnohé z vás šijí – to, co děláte, je
v roce 2026 vlastně revoluční akt. Ovládáte řemeslo a vytváříte něco, co má duši. V době, kdy 80 % světové produkce oděvů vzniká v podmínkách, o kterých raději nechceme vědět, je domácí šití návratem k hodnotám, na které bychom měli být hrdí. A vy na sebe hrdé buďte!

V jakém oblečení se cítíte nejvíce sama sebou a sebevědomě?

Tuhle otázku dostávám často a moje odpověď vždycky překvapí – protože nezačínám barvou, střihem ani stylem. Začínám materiálem. Po letech práce s textilem vím, že materiál je první věc, kterou vaše tělo zaregistruje ještě, než se podíváte do zrcadla. Podvědomě. Pokud je materiál syntetický, nepříjemný, neprodyšný – vaše tělo vysílá signály diskomfortu. Známe to asi každá. „Není to ono“ a cítíme se nesví.
A to je to v nás čtou i lidé kolem. Nevidí špatný outfit – vidí nejistotu, neklid a disharmonii. Naopak, když si oblékneme materiál, který s naším tělem spolupracuje – vlákna, která dýchají, mají tu akorát gramáž pro naši tělesnou teplotu a dané sezónní období, texturu, která příjemně podpoří střih a tím linie našeho těla – stane se něco zásadního. Přestáváme myslet na oblečení a začneme vyzařovat. Ne oblečení, ale vy.

Já osobně se cítím nejlépe v čistých liniích na bázi přírodních materiálů – len, bavlna, vlna, hedvábí – obohacených výrazným detailem, švem, zdobením či strukturou, která dodávají hloubku, plasticitu
a často i příběhovost. Nic, co by křičelo. Spíš oblečení, které šeptá. A to šeptání slyší ti správní lidé.

Svým zákaznicím pomáháte vytvořit vlastní styl. Jaká jsou základní pravidla při sestavování nadčasového šatníku?

Dovolím si být trochu provokativní – první pravidlo zní: zapomeňte na pravidla, která jste dosud znaly. Módní průmysl nám po desetiletí říkal, že klíčovými prvky všech ženských šatníků jsou „malé černé šaty", „bílá košile" a „kvalitní trench". Ano, jsou to krásné a často to mohou být i nadčasové kusy. Ale pokud vám černá nesluší (a ona opravdu nesluší každému), pak jsou vám malé černé šaty k ničemu. Budete je mít ve skříni, budete se do nich nutit a pokaždé se v nich budete cítit „nějak mimo". Proto pracuji jinak. Namísto univerzálních pravidel učím klientky systém, který je postavený na jejich unikátnosti:

1. Materiálová identita.  Nejprve zjistíme, jaké materiály rezonují s vaším tělem – s vaší teplotou, citlivostí pokožky, životním stylem. To je základ, na kterém stavíme vše ostatní.

2. Barevná DNA.  Každý člověk má svůj jedinečný podtón pleti, barvu očí a vlasů, které určují, jaké barvy ho rozjasní a jaké utlumí. Nejde o módní barvu sezóny – jde o vaši barvu života. Kombinace psychologie barev a chromoterapie, barevné kombinatoriky a vašich aktuálních životních potřeb, změn a ladění v životě jsou ale primární.

3. Proporční architektura.  Střih by měl pracovat s vaším tělem, ne proti němu. Každá z nás má jiné proporce a to, co na jedné ženě vypadá skvěle, může na druhé vytvořit zcela jiný efekt. Znát své tělo
a linie na něm jsou zásadní pro správný výběr střihu a stylingové kombinatoriky.

4. Životní mapa.  Šatník musí odpovídat tomu, jak skutečně žijete – ne tomu, jak byste chtěly žít nebo jak jste žily před pěti lety. Kolik procent času trávíte v práci, s dětmi, na cestách, ve společnosti? Tomu by měl odpovídat poměr kusů v šatníku.

5. Finanční strategie.  A tohle je něco, o čem se v módě tradičně mlčí. Učím klientky počítat cenu za obléknutí – ne cenu za kousek. Pokud kabát za 8 000 Kč nosíte 5 let, každé obléknutí vás stojí méně než káva. Pokud bundu za 1 500 Kč vyhodíte po jedné sezóně, zaplatili jste za každé obléknutí mnohem více. A tento jednoduchý přepočet mění způsob, jakým ženy přemýšlejí o svých nákupech. Slyšely jste již
o cost per wear? Já jej posouvám ještě do úrovně započtení i vašeho osobního času, který trávíte přemýšlením, scrollováním na online obchodech či bloumáním po obchodech. I čas za vracení špatně vybraných kousků je čas, o který jste cenovku produktu ještě navýšili.

FOTO: AKI VOTRUBOVÁ (1); DOMI MELCER (2); ARCHIV KAMILY VODOCHODSKÉ