Andrea Lojkásková: Patchworkem jsem úplně posedlá!
Andrea Lojkásková, Theó, foto: Takatukaphoto
Designérka Andrea Lojkásková vystupuje pod svou módní značkou Theó. Její volně kombinovatelné modely se vyznačují jednoduchostí a simplicitními, nadčasovými prvky, některé její kolekce zase ovládl styl zvaný patchwork a neotřelé kombinace odlišných materiálů. Andrea ale nejen navrhuje a šije, také vyučuje o eco-friendly přístupech k oděvům a textiliím.
Foto z kolekce značky Theó: Jan Vraba
Klasická otázka, jak jste s navrhováním začala?
Dostala jsem se na vyšší odbornou školu v Brně, k módě a designu tam přistupovali oběma směry: textilním i oděvním. A to jsem si odtamtud odnesla, našla jsem se v tom. Mezitím jsem si vytvořila hromadu jiných zkušeností, ale na vysokou školu do Zlína jsem se nakonec nedostala. Teď říkám, že to je takový paradox – já jsem před patnácti lety tohle téma chtěla studovat, ale na přijímacím řízení se mi vpodstatě vysmáli, proč nějaká ekologie, používání „trashe“..., a vidíte, dnes je to vlastně hlavní téma. Tak jsem se nakonec dostala až k tomu, že tuto problematiku vyučuji, což je také jeden velký paradox.
Co tedy studentům přednášíte?
Na vyšší odborné škole učím Ekotextil Design, se zaměřením na eco-friendly přístupy v oděvu a textilu. Bez toho už to ani nejde, tak se studenty snažíme vést tímto směrem a nějak je motivovat. Od samotného zpracovávání hmoty, materiálu, jsem se dostala i k tomu být chvilku jakýmsi průvodcem, a už se tolik nezabývám materiály, ale především informacemi. Což je také jeden z mých přístupů k udržitelnosti, že člověk pořád jen nevyrábí. Ale nedá se říct, že bych toho někdy já osobně vyráběla hromady, já se vždy pohybovala spíše na platformě maloformátové zakázkové práce. Spolupracuji také na projektu Ekofashion design, oboru, který před 3 lety založila Světla Kulíšková Ruggiero, s tou jem také vytvořila kolekci šatů na bázi textilní techniky ArtProtis. Vzala mně pod křídlo pro svůj obor a já vyučuji navrhování, a také další oborové předměty, jako je konstrukce oděvu nebo modelace střihu.
Foto z kolekce značky Theó: Alexander Bel
Jak jste se dostala k eko módě?
Už na přijímačkách jsem nad tím přemýšlela. Už tenkrát mi vyvstaly nějaké nápady, líbilo se mi věci rozebírat a vytvářet je znova. Takový hlubší rozbor. Ne ten princip, že najdu džíny a udělám z nich tašku nebo něco podobného, ale jít víc na vlákno, znova věc stavět. Možná z toho popudu, že spousta hmoty zůstává. A už tenkrát mě také zajímalo, že se všemu dá především přidávat i nová hodnota.
Máte o této problematice i nějaké workshopy pro veřejnost?
Plánujeme udělat nějakou letní školu, a nějaké workshopy jsem už udělala. Hned jak jsem zavřela obchod, tak jsem si otevřela spoustu jiných dveří. Uvolnily se mi ruce a měla jsem možnost více se účastnit přehlídek, dělat jiné projekty, měla jsem už i pár workshopů.
Zajímá mě váš butik, proč jste ho zavřela?
Pokojík fungoval více než sedm let, pak jsem jej na nějaký rok a půl přestavěla a přejmenovala podle své značky "Theó". Ale nakonec jsem se rozhodla zcela změnit životní rytmus. Obchod je skvělá věc, člověk tvoří platformu, která osloví jednoduše mnoho lidí, ale já si řekla, že se zase začnu soustředit spíš na svou práci. A v té době přišla i spolupráce s Nadací Veronica.
Foto z přehlídky Theó: Světlana Kulíšková Ruggiero
Co vás s Nadací spojilo?
Nadace začala v Brně s Fashion challenge, v prvním ročníku pozvali brněnské tvůrce nebo návrháře. Úkolem bylo vzít si z Nadace hromadu obnošených věcí a zkusit najít možný způsob přestavby, tedy tzv. upcycle výzva. Pak se vyvinula užší spolupráce se školou, a dnes už je to především soutěž pro naše studenty.
Ovlivnila tato soutěž i vaši tvorbu?
Mě to samozřejmě motivovalo také, oslovila mne Helena Továrková, která tyto projekty vede, a setkání s ní mi otevřelo dveře zpět k tomu, co jsem roky odkládala a čemu jsem se nevěnovala naplno. Vytvořila jsem si program, jak snížit spotřebu ve vlastních měřítkách, v měřítkách mého studia. Říkala jsem si, že sice možná nezačnu ihned zachraňovat svět, ale můžu najít model malého rozsahu, a ten se může stát inspirací. Dnes je tento přístup součástí designérských prací všech studentů.
"Říkala jsem si, že sice možná nezačnu ihned zachraňovat svět, ale můžu najít model malého rozsahu, a ten se může stát inspirací. Dnes je tento přístup součástí designérských prací všech studentů."
Vypadá to trochu, že váš postoj k současné módě ale není ryze pozitivní...
Pro mě je to bipolární. Mám ráda tvůrčí proces, jsem kreativní. I pocitově mě baví hledat přístupy a vzdělávat se v rámci oboru, tvořit třeba nové, jiné textilie. Mám chuť vytvářet, ale na druhé straně jsem i velmi zklamaná aktuální situací. Nacházíme s v bodě, kdy se svět mění, je tedy velmi důležité uvažovat nad tím, co a kolik produkujeme. Nechci projekt, který bude chrlit tuny zboží, protože postrádám jeho smysl. Současná ekonomika oboru ale novým přístupům zatím není příliš nakloněna. V rámci své tvorby tedy můžu třeba přešívat kožené kabáty a dělat z nich nové kousky, což je teď asi hlavní směr, kterému se chci věnovat. Ale je to jen produkčně malé měřítko a oslovuje úzký okruh lidí – což mi ale vlastně nakonec ani nevadí, z mého pohledu je to tak správně. Momentálně ale dostalo přednost vyučování.
Foto z kolekce značky Theó: Alexander Bel
Co si myslíte o fast fashion?
Všechny velké nadnárodní firmy jsou orientované jen na vysokou produkci a výdělek. A v tom je celé nastavení špatně. Musel by se změnit celý počáteční smysl, proč věci vznikají, kolik jich vzniká, jestli je to potřeba, za jakou cenu jsou, jestli mají opravdovou hodnotu. Když něco stojí dvě stovky, a pak se to zlevní na patnáct korun, je to dost podezřelé. Je na tom něco zkaženého, už v samotném procesu. Fast fashion je asi všechno to, co tady dostaneme na Masaryčce v H&M, v Zaře. A my to potřebujeme – potřebujeme se oblékat. Lokální návrhář nám nezajistí kompletní šatník od spodního prádla až po svrchníky, kalhoty nebo boty. Jsou tu i menší české firmy, ale nabízí, mým subjektivním pohledem, tak příšerný design, že to ani nosit nechcete, protože běžný koncový zákazník je zákonitě ovlivněn trendy, a ty v tom místní designu já příliš nevidím. Jak bych to řekla .. zkrátka, člověk nechce vypadat úplně jako krabice (smích).
Jak si ceníte oblečení vy?
Nějakou produkci fast fashion potřebujeme, ale nepotřebujeme, aby byla až tak "fast". Neměla by spotřebovávat příliš, a to mi přijde jako základ a zdravý princip. Všichni si dovedeme určit, kolik věcí doopravdy potřebujeme ve svém šatníku, nebo třeba ve své ledničce. Někdy mám chuť si pořídit nové věci, ale někdy je mi to úplně jedno. Už si vlastně ani moc oblečení nekupuji, hodně kousků dostávám nebo někde najdu, koupím je v second-handu nebo doma vyhrabu bezvadné šaty od mámy. Spoustu věcí si můžu sáma vyrobit, přešít, a pak si už kupuji jenom doplňky a drobnosti, které mi v šatníku chybí. Ale vždy chci, aby to byla věc, která se mi nejen libí, ale i vydrží. Ráda nákupem občas podpořím i některý z unikátních lokálních labelů.
Foto z kolekce značky Theó: Jan Vraba
Co považujete za svůj největší úspěch?
Že jsem to všechno vydržela. V živote přichází různé otázky: Proč to děláš? Dá se tím uživit? Přichází otazníky, jestli je to normální. Není to jednoduché, ale nevadí mi to. Plním si nějaká svá přání. Za úspěch pokládám i to, že jsem se už několikrát v životě svobodně rozhodla, co budu dělat. Že budu mít obchod, že ho zavřu, a že budu víc pokračovat jako návrhář. A asi i to, že můžu teď učit, že se můžu podělit o ten proces, o svou zkušenost, což je maximálně skvělé, a navíc o platformě, která je v současné době tolik důležitá.
Kdy jste se rozhodla založit svou módní značku?
Já jsem měla nejdřív značku podle svého jména, LeAndrea, ale pak jsem si řekla, že by to chtělo změnu. A myslím, že to bylo správné rozhodnutí, vytvořit z vize celek, který nějak vypadá a má svůj daný rukopis. Tak jsem se rozhodla pro Theó, může to být tak 5-6 let zpátky.
Hodně pracujete s patchworkem...
...ano, sešíváním, jsem tím úplně posedlá. Zjistila jsem, že je to svým způsobem má meditativní činnost. Dřív jsem na to měla takový vzor - pattern, skládala jsem podle modulárního vzorce, ale teď mě baví, jak to tzv. "spadne ze stolu", přidávám věci intuitivně a jen je spojuji. Nevyužívám ale jen rycyklace, stále částečně potřebuji i nakupovat nové materiály, třeba vetší metráže. Významnou část věcí ale mohu tvořit již z nošeného nebo použitého materiálu – jen se prostě rozpáře, vyčistí a myslím, že z toho může být moc pěkná, svébytná, kvalitní věc. Speciálně zrovna kůže, džínovina, něco, čeho je v oběhu stále dost a dost.
Foto: Jan Vraba
Kde berete inspiraci?
Mám pocit, že je to čím dál těžší. Je čím dál víc věcí, které můžete sledovat, co můžete vidět. Nechci ale opakovat to, co už vytvořili druzí, i když se to samozřejmě přirozeně děje. Je přirozené něčemu se přibližovat, hlavně když je člověk mladý. Nejen značek, ale také přístupů k módě a odívání je celá řada a já je sleduji i kvůli tomu, že o nich mluví mí studenti, tak abych byla v obraze. Jestli je to estetická záležitost nebo razí nějaké eco-friendly přístupy. Oči jsou dnes zkrátka na instagramu přilepené pořád...
| Andrea Lojkásková, designérka a módní návrhářka, pochází z Ostravy, vystudovala brněnskou Vyšší odbornou školu umění a designu. Vedle své oděvní tvorby zaměřené především na simplicitní, snadno kombinovatelné a nadčasové modely v duchu slow fashion se věnuje i výuce eco-friendly přístupu v odívání. |
AUTORKA TEXTU: Denisa Katraničová